Johanna Nejedlová

Rozčilovaly mě hrozně přesně takový ty pravidla, nebo odlišnosti, který se očekávaly ode mě jako holky a od mýho bráchy.

Já jsem měla mít uklizenej pokojíček a ten důvod byl, že jsem holka. Zatímco u bráchy se neočekávalo, že bude mít tolik uklizeno. Vadil mi hlavně ten argument, musíš to umět, protože si holka a co budeš dělat, až budeš máma a bla bla bla.

Takže jsem se pak snažila tomu vyhýbat a naschvál jsem si vybírala takový práce, jakože vyčistím odpad doma nebo si přišroubuju palubky, odmítala jsem vařit, protože to jsem považovala za něco ženskýho, třeba náš táta doma nevařil. A myslim, že bych neměla problém ty věci dělat, kdyby mi nikdo neříkal, že to musim dělat, protože jsem holka. Přijde mi fajn říkat, musíme se tady starat o společnej prostor, ve kterým my všichni společně žijem a každej musí přidat ruku k tomu, aby to tu fungovalo.

Určitě je dobrý tomu člověku vůbec poděkovat, že se s tím svěřuje, protože to je pro spoustu lidí hodně náročný a spoustu lidí to nikomu neřekne léta, tak poděkovat za tu důvěru. Ti lidi, který zažijou znásilnění často maj pocit, že jim nikdo to neuvěří, tak je dobrý jim říct, že jim věříte. A potom se vlastně třeba zeptat, čím můžete pomoct, co ten člověk chce, protože každej to má taky trochu jinak a taky jsou, ti lidi to vypráví i různým způsobem, někdo vám to může vyprávět a brečí u toho a je úplně zdrcenej, a někdo to vypráví, jakože si šel koupit včera housky, protože se od toho nějak odpojuje.