LUCIE FENCLOVÁ

fotografka

S Lucií Fenclovou

fotografkou milující světlo, barvy a nekonečné snídaně již podruhé. Od prvního rozhovoru totiž ušla velký kus cesty, doslova, a malé oprášení si její příběh zaslouží.

Tentokrát si s ní povídám o tom, jak je teď o hodně přísnější na to, s kým tráví čas, jak i přesto, že si věřila, se tak trošku sesypala nebo i o tom, jak je pro ni důležité se rozhodovat podle sebe, jak si ve své profesi posouvá hranice a jak je vždycky ten, kdo si nakonec nejvíc pomůže, protože to ani jinak moc nejde.

“Já jsem byla vždycky ten, kdo sem si pomohla. Ono to asi moc jinak nejde. Rozhodnutí o sobě stejně nakonec děláme my sami.”

Myslim, že jsem o hodně přísnější na to, s kým teď trávim čas

A to se rozhodně stalo až po tom, co brácha umřel. Nevim, z čeho to vyplynulo. Jak mě tohle smrt měla naučit.

Ale jsem prostě přísnější na to, s kým trávim čas. A jak. A jak dlouho. Asi si víc vážím toho času.

O to víc, jak jsem si věřila, že to zvládnu, tak mě to dostalo.

Jsem se ráno probudila. Bylo krásný ráno. Růžová obloha. Mlha nad loukou plnou květin. Úplně jako z obrázku. A mně bylo úplně zle. Chtělo se mi zvracet při představě, že jedu domů. Chtělo se mi zvracet při představě, že jdu dál.

 

Povězte jí něco hezkého!

LUCIE na webu | na osobním ig | na profesním ig

Líbí se vám podcast? Podpořte ho prosím

Buď se můžete stát jeho dlouhodobějším patronem na Patreonu a vybrat si jednu z odměn. Nebo ho můžete podpořit i jednorázově na číslo účtu 2200506689/2010. Děkuju, bez vás to podcast nezvládne.

nazpátek

This is a unique website which will require a more modern browser to work!

Please upgrade today!

pošlete to dál